Královnin rádce II.

Zápasil jsem v kuchyni s ručním kávovarem na espreso a když jsem konečně zvítězil, objevila se Alena, sedla si na kraj sedačky a přehodila nohu přes nohu přesně ve chvíli, kdy z kávovaru dokapaly poslední kapky.
“Doufám, že jsem jí trefil,” povídám a pokládám před ní kávu na podšálek.
“Uvidíme,” usměje se, “poradil sis s naším kávovarem, což už je samo o sobě úspěch.”
“Děkuju.”
Chvilku si povídáme, než káva trochu zchladne. Alena krásná, klidná, spokojená, já lačně hltající každý detail jejího vzhledu, pohybů a hlasu, stále nadržený… Stojím opřený o linku a můj ztuhlý a rozbolavělý penis, pořád ještě podvázaný její punčoškou, trčí do prostoru.
Alena vytahuje z dózičky na stole cigarety a zapalovač. Červené nehty na vteřinku zmizí v krabičce a vytahují tenkou cigaretku.
“Nikde v domě se nesmí kouřit,” povídá, “ale tady to občas sama sobě dovolím,” a otáčí se na mě.
Díváme se do očí a já po očku sleduji, jak si hraje se zapalovačem. Až po několika dlouhých vteřinách mi to dojde: vystřelím od linky, oběhnu stůl a přisunu jí popelník, který od ní ležel sotva padesát centimetrů – vše jsem, provedl tak prudce, že mě hrana stolu praštila do nateklého a přecitlivělého údu. Vyhekl jsem bolestí, na což Alena nijak nereagovala. Místo toho se na mě trochu přísně, trochu spokojeně podívala, pomalu si zapálila a vyfoukla směrem ke mně.
“Viděls mě v dost citlivý situaci. Nejsem žádná pornostár, aby ses na mě díval a ještě naživo. To jsou intimní věci, u kterých bys vůbec neměl být. Tos necítil, jak jsem tě odstrkovala? Chápu, jsi hodně nadrženej, ale musíš respektovat intimní zónu ženy. To je pro tebe jako posvátné místo v chrámu, kam nemáš právo normálně vstoupit.”
Zastavila, jakoby čekala, co na to řeknu. Ale já jsem měl v hlavě “vymalováno”, nebyl jsem schopen uvažovat, natož mluvit, a tak hned pokračovala.
“Ale jednu věc musím uznat. Cítím se s tebou svobodná. Vím, že můžu dělat co chci a nebudeš mě za to soudit. Asi je to tím, jak jsi hodnej a poddajnej. Je to úžasnej pocit. Jenže mě to zároveň svádí ti ubližovat.”
“Třeba je to tím, že jsem hodný pric a vy…”
“Nepřerušuj mě!” okřikla mě, “co si to dovoluješ?!! Když mluvím, tak musíš počkat, až skončím. Rozuměls?”
“Samozřejmě, moc se omlouvám.”
“Svádí mě to ti ubližovat. Zrovna s tím skákáním do řeči… Musíš pozorně vnímat, dokud nedomluvím. Do té doby ani necekneš. Já ti samozřejmě  budu skákat do řeči kdy chci. Jde o to, aby sis uvědomil rozdíl v našich postaveních. Nemůžeš být můj partner. Můžeš být tak nanejvýš můj…”
“Princ?” odvážil jsem se navrhnout.
Usmála se.
“Možná. Když jsi hodnej a poslušnej a děláš mi tak dobře jako před chvílí, tak jsi můj princ.”
Řekla to tónem, vyjadřujícím poctu a zároveň nenechávajím na pochybách, že nikdy, NIKDY nebudeme rovnocenní partneři. Začínal jsem chápat, co to znamená. Pro fungující a šťastný vzah má Alena jen jedno měřítko: svoji spokojenost a vědomí že já dělám vše pro to, aby spokojená a šťastná zůstávala. Moje potřeby mají význam jen pokud mi jejich naplnění pomůže činit Alenu šťastnější. Nevím, jestli si to tehdy uvědomovala, ale ve stavu, v jakém jsem se tehdy nacházel, mi takové uspořádání připadalo nádherné, dokonalé, přirozené a svou nespravedlností strašně vzrušující. Už jsem byl svou nadržeností tak omámený, že jsem právě tu nerovnost a nespravedlnost našeho vztahu chtěl co nejvíc rovzíjet, chtěl jsem, aby v Aleně rostla ta zlá sobecká mrcha, která myslí jenom na sebe a mě jenom trápí a využívá. Ano, tak šíleně nadržený jsem byl, že jsem si i tohle přál. Kdybych byl tehdy tušil, kolik příležitostí mi k tomu Alena poskytne, asi bych svá přání krotil…
Buď se moje myšlenky pohybovaly po předvídatelné trajektorii, nebo je Alena dokázala opravdu číst.

“To je něco, o co by ses měl snažit,” vysvětlila, “abys pro mě byl ten princ. To je nejvíc, čeho můžeš dosáhnout,” usmála se mírně a změnila téma, “ale nelíbí se mi, že takhle stojíš a ani si se mnou nedáš kafe. Nechceš taky dát?”
“Ale ano, rád bych.”
“To je dobře. Vařit nový už nemusíš, v kávovaru je určitě dost zbytků a byla by škoda to vyhodit. Tak si to všechno hezky spapáš.”
Zase ten její škodolibý úsměv.
“Dokonce to můžeš jíst lžičkou a pak do sucha vylízat.”
“Sakra”, pomyslel jsem si, “další ponižování. To ještě nemá dost? To to nikdy neskončí?”
Dnes už chápu, jak jsem byl tehdy naivní, ale uvědomte si, že to byl můj první celý den s někým jako Alena, tak mi snad trochu té naivity odpustíte. Když si vzpomenu, jak často se v těch dnech Alena tvářila pobaveně, říkám si, že snad i jí tehdy moje naivita imponovala. Vždyž jsem byl o tolik mladší a méně zkušený. Snad i jí muselo připadat téměř dojemné, jak snadno mě během pár vteřin pokaždé dostala přesně tam, kam chtěla.
Váhavě jsem lžičkou vydloubl kousek lógru a začal ho rozemílat mezi zuby.
“Mňam, mňam,” posmívala se mi Alena, “to je dobrůtka, co? To nejlepší šlo sice paničce a ty dostáváš jenom odpad, ale přeci jenom já jsem královna a ty jenom takový princátko, který potřebuje vychovat. Ber to tak, že královna začala princátko vychovávat a buď za to vděčný.”
“Ano,” huhlám s plnou pusou a snažím se lógr rozkousat. Kdo někdy polkl trochu víc sedliny ví, že to prakticky nejde. Ale škrábající šlupky se člověku také nechce polykat, že?
“Co to je? Máš přeci děkovat, ne?” ostře vysekne Alena.
“Děkuju za kávu…”
“Za lógr taky, ale hlavně děkuj za to ponížení! Za to bys mi měl být nejvděčnější, protože tím tě nejvíc učím.”
“Aha… děkuji za ponížení…”
“Teď to nedokážeš ocenit, ale jednou to pochopíš a budeš mi vděčnej za práci, kterou jsem si s tebou dávala.”
“Já už jsem vděčný…”
“No zatím se mi moc nezdá. Na to, že je to lógr z kafe pro královnu, jsi zatím moc vděku neprojevil. Ale to vyřešíme jindy, teď přejdeme k důležitějším věcem,” otočila list a začala mi vyjmenovávat, co všechno budu muset dělat. Společný jmenovatel všech bodů byl jednoduchý: ve všem se jí budu podřizovat a dávat jí přednost. Přitom očekává moji snahu a aktivitu a maximální možné úsilí učit se. Pokud nebudou pokroky dostatečně rychlé, je připravená sáhnout k trestům. Tohle není legrace a neposlušnost nebo lajdáctví se v podstatě rovná urážce její důstojnosti a to nebude tolerovat. Svůj čas můžu trávit po svém jen pokud budu mít hotové všechny povinnosti a ona mi to výslovně dovolí. Upozornila mě, že na přátele a koníčky budu mít teď mnohem míň času, protože se budu věnovat jí. Nastínila, že se budeme vídat hlavně o víkendech podle toho, kdy bude mít čas. Musím být připraven přijet kdykoliv napíše. Na dny, kdy se neuvidíme, mi “vymyslí program”.
Kromě toho striktně určila, za jakých okolností si na něj smím sahat: jedině pokud už to nemohu vydržet a nadržeností přestávám normálně fungovat; musím se jí nejdříve dovolit přes SMS a počkat na odpověď; odpověď však platí jen čtvrt hodiny, když to nestihnu, musím poprosit znova! A mohu při tom myslet jen a pouze na ní a na nikoho jiného a za žádných okolností nesmím vystříknout! Pokud bych to nedodržel, musím jí okamžitě zavolat s prosbou o odpuštění a popisem, jak k tomu došlo. Doma potom vymyslíme, jak tomu propříště zabránit.
To je také jediný případ, kdy jí mohu volat, jinak smím jen posílat zprávy. Ale upozornila mě, že to stejně asi většinou nezvedne, protože má spoustu aktivit. Ona mi samozřejmě může volat kdykoliv a já to musím zvednout vždycky.
Také mi bez pardonu zakázala dotýkat se jí nebo jejích věcí bez povolení. Ona si se mnou naopak může dělat kdykoliv cokoliv. Ne já, ale ona je iniciátorkou intimity podle své nálady. A její chuť na sex se odvíjí od jejího pocitu pohody, který mohu značně zvýšit svou péčí a oddaností, vysvětlila.
Pokud bude všechno fungovat (což řekla přesně tím tónem, který znamenal “pokud budeš poslouchat”), bude se náš vztah rozvíjet a budu ji moct vídat častěji.
Bylo to zvláštní “rozhovor”. Uvědomte si, že jsem se stále nahý, podvázaný, s rozbolavělým fialovým penisem vztyčeným do prostoru jako připomínkou mé bezmocné touhy, pokoušel rozžvýkat její lógr, zatímco uspokojená Alena seděla pohodlně za stolem a popíjela dobrou kávu. Mluvila klidně a autoritativně, já jsem zvládal jen občas heknout na souhlas. I přes šílenou nadrženost se ve mně objevily pochyby, jestli to zvládnu. Ale bolavý a trpící Královnin rádce je opět rázně utnul.
“Nepřál sis snad odjakživa žít v nerovném vztahu, kde má tvoje Královna všechna práva a ty všechny povinnosti? Není to snad to, po čem jsi už od dětství tajně toužil?”
A já jsem mu pochopitelně musel přitakat.

“No, je čas na oběd. Vyzkouším, jak jsi na tom s vařením.”
Varlata a penis už mě bolela tak, že jsem se odhodlal k otázce.
“Aleno, prosím…”
“Co?”
“Nemohl bych si už odvázat tu punčošku?”
“Proč?”
“Protože mě to tam už strašně bolí, už to mám podvázaný skoro dvě hodiny a bojím se, že se mi s tím něco stane.”
Alena se na vteřinku zastavila v pohybu, pohledem letmo zavadila o mé přirození a pak jen odsekla:
“Ne.”
To bylo vše! Nestál jsem jí ani za zdůvodnění, vysvětlení, za nic! Musel jsem se spokojit s pouhým jednoslabičným “ne”!

Nedala mi možnost v mých úvahách pokračovat (což bylo jedině dobře) a ihned začala udílet instrukce. “Pomoc s vařením”, o které se včera zmiňovala, nakonec spočívala v tom, že já jsem dělal všechnu práci a ona nade mnou stála, dávala mi pokyny, hrála si s telefonem a občas mě dokonce vyfotila. Pod jejím vedením jsem úspěšně připravil salát, brambory do trouby a lososa na pánvi. Když bylo všechno skoro hotové, opět se posadila za stůl, narovnala se a sdělila:
“Tak vaření bys měl za sebou a teď si ještě vyzkoušíme servis. Když jsem tvá královna, tak ukaž, jak mě obsloužíš.”
Snažil jsem se, jak jsem mohl a co nejservilněji ji obsloužil, což kvitovala pobaveným úsměvem. Ale když jsem chtěl dát i sobě, Alena mě zarazila dalším rozkazem:
“A teď si přede mnou klekni.”
Poslechl jsem.
“Na tuhle chvíli jsem se strašně těšila. Až budeš přede mnou klečet nadrženej a hladovej, zatímco já si budu pochutnávat na jídle, který jsi mi připravil.”
Pásla se na mě pohledem.
“A tobě se to taky líbí, viď?”
Nerad, ale musel jsem přitakat.
Usmála se, ale záhy přimhouřila oči a sevřela rty do pevného stisku, až jsem se lekl, zda jsem něco neudělal špatně. Po pár mučivých vteřinách se odhodlala k vysvětlení.
“Hrozně jsem si vždycky přála, aby přede mnou manžel dokázal kleknout a uznat mě za svou královnu. A ponížit se přede mnou a vkleče mi říkat, jak mě miluje a jak jsem pro něj vším. Kdybys věděl, jak mě tohle vzrušuje! Kdyby to byl dokázal, tak bych si ho strašně vážila a podporovala ho skoro ve všem. Ale on to za víc než dvacet let nezvládl. Místo toho ode mě pořád jenom bral a vysvětloval, co potřebuje. A tobě k tomu stačilo jedno dopoledne! Tak snad chápeš, jak si to teď užívám.”
A pak naše koverzace pokračovala – úplně normálně, jako bychom seděli za stolem oba dva. Vyprávěla víc o rodině, manželovi i o práci. Dělá v realitách, práce se jí daří, ale nestíhá, hlavně kvuli otravné administrativě.
Také se mě vyptávala na všechno možné – na život, práci, vztahy…
Kdyby nás někdo poslouchal za dveřmi, slyšel by normální rozhovor dvou dospělých lidí. O to větší šok by asi utrpěl, kdyby vešel a uviděl, v jaké pozici se nachází majitel mužského hlasu…
Alena ale byla spokojená a s každou větou sebevědomější a jistější, zatímco ze mě pozvolna opadalo ponížení a nahrazoval ho pocit oddanosti a důvěry. Už jsem ve vztazích několikrát zažil fázi “poznávání”, ale nikdy to nešlo tak bleskurychle do hloubky, jako s Alenou. Jediným pokynem či gestem dokázala z mé duše odhalit víc, než hodiny rozhovorů z předešlých vztahů. Před ní se nemusím bát se otevřít, odevzdat, podřídit nebo pokořit – vždyť co je vlastně pokoření se, než vyjádření naprosté důvěry? A proč by měly být důvěrné vztahy vždycky rovnocenné? Není lpění na rovnocennosti jen obyčejný strach ze ztráty kontroly? A proč bych měl bojovat o moc s někým, koho miluji a vážím si ho?
Tyhle všechny myšlenky mi proběhly hlavou a najednou mi svitl nápad, že to ne já, ale lidé zápasící o každou píď vlivu ve vztahu, jsou ti “divní”.  Že ti “normální” lidé jsou uvězněni ve svých představách mnohem víc, než já. Ucítil jsem osvobození od nutnosti pořád věci křečovitě držet pod kontrolou. Projela mnou vlna radosti a asi jsem se usmál, protože Alena se také usmála a řekla:
“Vstaň, odvaž se, umej nádobí a ukliď kuchyň.”
S úlevou jsem rozmotal punčošku na již temně fialovém ústrojí. Krev se do něj nahrnula tak nedočkavě, až mě to zabolelo. Bolest ale za chvíli přešla. Alena celý proces upřeně pozorovala a nakonec mě pobídla:
“Tak honem, uklízet, fialovej ptáčku!”
Dal jsem se do úklidu, načež Alena se opět vyptávala a z jejích otázek jsem cítil opravdový zájem. I na nejitimnější věci používala samozřejmý tón, kterým by se snad jindy někoho ptala, jaký film má rád. Bylo to velice uklidňující a osvobozující. I já jsem se také občas zeptal, přičemž mi buď zpříma odpověděla, nebo prostě tvrdě utnula, že mi do toho nic není.
Když jsem kuchyni uklidil (což jsem musel udělat fakt důkladně a vysloužil jsem si přitom několik upozornění a napomenutí), poručila mi Alena, abych si před ní stoupl a nahonil si ho. Zaplavilo mě ponížení, stud a vzrušení a současně mě hodně znepokojilo, jak běhěm vteřiny dokázala přejít z normálního hovoru do chladně povýšeného tónu, nepřipouštějícího odpor. Patrně tehdy jsem se jí začal i bát a uvědomil si, že opravdu zdaleka nejlepším nápadem ve vztahu s Alenou je jí poslouchat a ve všem jí vyhovět.
Pln oddanosti, touhy a strachu jsem začal pumpovat a během pár vteřin před ní stál se ztopořeným údem v ruce.
“Dost,” zavelela a hodila přede mě na zem punčošky, “teď se znova podvaž, ale celý, pod kulkama i pérem. Začni chodidlem jedné nohavičky, ať to pořádně drží, ale hlavně ať zůstane druhá nohavička volná.”
Za jejího zvědavého a pobaveného pozorování jsem se začal podvazovat, načež Alena se zlomyslným úsměvem dodala “chci ti totiž ukázat barák a přitom tě mít jako na vodítku.”
Už bylo pozdě se bránit nebo něco namítat, Alena se totiž zvedla, vzala mi z ruky volný konec punčošky, zatáhla a řekla:
“Tak jdeme, pejsku!”
Musel jsem jít za ní a velmi pozorně poslouchat, protože mi hned na úvod řekla, že mi o baráku všechno řekne teď (hlavně co kde je a co potřebuje opravit).
“Radila bych ti všechno si dobře zapamatovat, protože to nebudu opakovat dvakrát,” nařídila mi zase tím arogantním tónem, který mi byl nepříjemný, ale současně jsem se ho bál, takže jsem měl o motivaci postaráno.
A opravdu jsem ji potřeboval, protože toho říkala hodně a navíc mě k sobě každou chvíli přitáhla tak silně, že jsem bolestí na chvilku přestal vnímat (což ovšem Alena neřešila a dál mluvila, jakoby se nechumelilo).
Když  už výklad trval dobrou půlhodinu, zastavila se v chodbě vedoucí k zadnímu východu na zahradu, Vzala si z věšáku veliký indický třpytivý šátek, obalila se do něj a dodala tak svému vzhledu vzrušující kontrast – její tělo v šátku vzbuzovalo dojem nádherné, něžné a romantické bytosti, avšak z obličeje zářila panovačná povýšenost.
Bože, jak sexy to dohromady vypadalo! Penisem opět projela vlna bolestivé touhy. Kdybych byl “normální” chlap, tak jí ohnu ještě tady v chodbě a napumpuju jí, co se do ní vejde. Jenže já normální chlap asi nejsem, takže jsem místo sexu dostal tmavě zelený gumový plášť a rozkaz:
“Vezmi si to. To je po manželovi. A vem si tenhle gumovej klobouk. Ať mě sousedi nepomluví, že tady mám cizího chlapa.”
Navlékl jsem se do toho, jeden knoflík v pase nezapl a skrz jeho mezeru podal Aleně svoje “vodítko”.
“To je ono,” usmála se, políbila mě a současně silně a bolestivě zatáhla, až jsem hekl.
“Ano, to je ono,” zopakovala a táhla mě bezohledně za sebou, až jsem se bál, že mi ho utrhne. Rychle jsem cupital za ní.

—-

Ušli jsme pár kroků po zahradním chodníčku a zastavili se. Přitáhla si mě těsně k sobě, snad aby si případný zvědavý soused nevšiml “vodítka”, a začala popisovat, jak si představuje zahradu, kde jaký záhon, květiny či zeleninu chce umístit. Opravdu úporně jsem se snažil zapsat si všechno do paměti, ale moc jsem nestíhal, názvy některých kytek jsem ani neznal.
“Pamatuješ si to všechno?” zeptala se mě najednou.
“Ehm… ano… snažím se…”, vykoktal jsem.
Uvědomil jsem si, že její ručka postupuje po napjaté punčošce směrem k mému přirození.
“Opravdu? Tak co bude támhle?”
Ručka doputovala k cíli. Cítil jsem její nehty lehce se dotýkat kůžičky na penisu a na varlatech.
“Eeee… růže?”
“Ne! Tulipány! Růže budou vedle,” vysekla naštvaně a zaryla mi nehty do kůže, až jsem sykl bolestí, “co bude tamhle?”
Horečně přemýšlím, jenže s hořícím a bolícím penisem to moc nejde.
“Myslím, že rajčata…”
“Ano, správně,” zavrněla a najednou mi vší silou přitlačila penis na vnitřní stranu gumového pláště a zvnějšku proti němu nastavila stehno.
“Ouuu,” vylétlo země bolestí i slastí.
Přitlačila ještě víc a začala ho mačkat a rolovat.
“Když budeš poslouchat, tak se se mnou budeš mít dobře,” špitla mi do ucha, “a možná se někdy dočkáš i toho, že tě nechám se udělat.”
Cože? Ona mě nechá trpět a ani mi neřekne, dokdy? S hrůzou jsem si uvědomil, že moje naivní představy o sexu a uvolnění tento víkend byly opravdu jen mé představy a že její plány jsou asi úplně jiné…
Zatím mi nezbývalo, než si užívat pozornosti její ruky. Ta byla hodně šikovná a za chvíli už mě měla tam, kde chtěla, já jsem vzdychal blahem a trpěl třením kůží o tlustou vrstvu gumy, za níž jsem si představoval hebounkou pleť jejího stehna. Trápila mě svými prstíky a udržovala tak dlouho těsně pod vrcholem, až jsem se začal třást jak ratlík.
Teprve tehdy dala zatáhnutím za “vodítko” pokyn k návratu do domu, kde mi poručila gumový kabát a klobouk odložit.
Dům měl klasickou dispozici s centrálním schodištěm, takže se nabízelo jít do sklepa. Před ním se Alena zastavila:
“Ukážu ti sklep. Tam bude taky dost práce.”
Zarazila se.
“Jsi sice džentlmen, ale jsi taky úchyl. A na úchyláky já jsem opatrná. Ruce za záda!” štěkla najednou tak ostře, až jsem se lekl a ustoupil o krok dozadu. Vyhověl hned v následující vteřině.
Alena mi neuvěřitelně zručně podvlékla punčoškové “vodítko” mezi nohama a během chvilky už jsem měl ruce za zády svázané tak pevně, že bych je neroztrhl ani kdybych se na hlavu stavěl.

Do sklepa mě nechala sestupovat prvního, stále vykládala o tom, co bude třeba udělat (samozřejmě ho vyklidit) a ještě mě zezadu shora dloubala prstíkem do zad, což mi nebylo dvakrát příjemné. Dole nás uvítal chlad a matné světlo z jediné slabé žárovky. Postupně mi ukázala tři komůrky, v nichž převažovalo různé harampádí a pak mě natlačila do poslední, kam šlo nejméně světla.
“Tady je už jenom koks. Který nám je na nic, protože koksem už patnáct let netopíme,” sdělila mým zádům, když jsem vkročil. Najednou do nich prudce vrazila. O něco jsem zakopl a zhroutil se na hromadu koksu, který se na mě zčásti sesypal.
Alena se rozesmála.
“Ale, kdo nám to tu upadl?”
S velkou námahou jsem se přetočil na bok a pak na záda a setřásl ze sebe ostré kousky. Napůl jsem se na hromadě posadil a spatřil světlý obdélník dveří a v něm temný obrys Aleny, která tam stála jako sadistická bachařka, která si přišla do vězeňské kóje pro čerstvé “maso”.
Neřekla nic a blížila se ke mně. Co když mě zabije? Nebo vykastruje? Co když ne já, ale ona je ten úchyl?
Dostal jsem opravu strach. Vždyť jsem měl ruce spoutané za zády a nemohl jsem se z té hromady ani zvednout, natož se nějak bránit!
Alena byla opravdu úchyl. Přisunula svou nohu ve zlatém, teď už hodně zašpiněném pantoflíčku na můj penis a pevně zmáčkla.
“Sem patříš, tady bych tě mohla zavřít a nikdo už by se o tobě nedozvěděl.”
Začal jsem se třást strachy a Alena toho využila.
“Zavřu tě tady a budu si tě sem chodit užívat. Co s tím uděláš?”
Nic jsem s tím dělat nemohl, jen jsem se třásl a ostré hrany koksového uhlí mě bolestivě škrábaly do zad.
“Nic…” kuňkl jsem konečně.
“Ano, přesně tak,” sykla, “vůbec nic. Můžu si tě tady chovat jako zvíře a dávat ti k jídlu šlupky od brambor a ty s tím neuděláš vůbec, vůbec nic.”
Proč zněl její hlas tak spokojeně? Mně tedy taková představa připadala děsivá a úchylná a modlil jsem se, aby ji nemyslela vážně.
“A já tě sem budu chodit mučit… Ach…”
Zdálo se mi to, nebo vzdychla?
V té tmě nebylo vidět její ruce, ale na chvilku se odmlčela a jen ještě více přitlačila nohu na kořen penisu.
“Nemůžeš… s tím dělat vůbec… nic…”
Nespletl jsem se, teď už mluvila přerývaně a slyšitelně vzdychala a přestože jsem to neviděl, stoprocentně se laskala ve své svatyňce.
“Bože, to je mrcha,” napadlo mě a moje vzrušení vystřelilo ze sklepa až někam do oblak. Královnin sluha, mučený jejím pantoflíčkem, přesně takovou paní chtěl.
“Ne, nemůžu dělat nic…”, povzbuzoval jsem ji. Alena  vzdychala čím dál rychleji a pokračovala ve šlapání na můj bezmocně podvázaný úd. Naštěstí nožku trochu pootočila a penis vklouzl do prohlubně mezi přední částí a nízkým podpatkem, který se prozměnu zaryl do varlat.
Pochopil jsem, co to znamená “žít pod pantoflem”.
“Nemůžeš nic dělat, protože… ach… jsi můj… aaaaa… patříš mi… ach… ch… jsi… mu-ůůůj, můj, můj, můjááááááááchchch chch chch chch…”
Podlomila se jí kolena, klesla mi hlavou na hruď, vydýchávala svůj orgasmus a mnou se opět rozlila ta zvláštní směs vzrušení, zoufalství, touhy, bezmoci a obdivné úcty.
Docela dlouho na mě ležela, postupně se její dech uklidnil, ale ležet na mě zůstala. Minutu. Dvě minuty. Několik minut… Myslel jsem si, že usnula.

Neusnula. Trošku se zavrtěla a svůj rozkrok, dosud těsně pod mým pupkem, posunula dolů směrem k mému přirození. Můj penis trčel tak vysoko, že bych snad byl i v této poloze schopen jí ho poslat do konečníku. Ale ona se svou lasturku pořád jen lehounce vrtěla na jeho podvázaném kořeni. Jakoby o žalud ani neměla zájem.
Dala mi pusinku, jinak se to nedá nazvat. Jednu pusinku. Druhou pusinku. Přitom se stále otírala o kořen mého penisu. Byl jsem bezmocně svázán, nemohl jsem se skoro pohnout, nemohl jsem jí chytit, pohladit, mohl jsem jedině co nejvroucněji ústy vycházet vstříc jejím polibkům. A že jsem se opravdu snažil. Vždycky, když zvedla hlavu, zvedal jsem jí za ní, abych co nejdéle prodloužil tu sladkou chvíli setkání našich úst. To jsem udělal několikrát, dokud mi nepřimáčkla ruku na čelo, až se mi hlava probořila hlouběji do koksu, a neznemožnila mi tak jí následovat.
Pak už to bylo jenom o ní. Laskala se mnou, brala si co chtěla a její samovzrušení nabývalo na síle. Prostě si mě brala. Bez ptaní a pochybností. Jak chtěla ona. Kdybych byl normální chlap, dalo by se to nazvat prakticky znásilněním. Ale jak lámala moje ego, líbilo se mi to víc a víc. A dělal jsem vše proto, aby to cítila.
Najednou mě začala hladit po penisu. Měla něčím opatlanou ruku. Nevěděl jsem, co to je, jen to trochu chladilo. Přitom mě pořád líbala a laskala. Jenže po chvíli jsem si uvědomil, že ho přestávám cítit. Proboha, co mi to na něj dala?! Co když už nikdy nebudu moct…?!
Pak mi navlékla kondom. Čert ví, kde ho tam vzala a kde vzala tu mastičku. A přes něj druhý. Oba těsně svírající a tlusté jak pneumatika.
A zase mě políbila. Neviděl jsem jí do obličeje, ale byl jsem si jist, že se nade mnou usmívá. Měla mě připraveného.
Pak jsem ucítil na žaludu jemný tlak. A ona opět vzdychla. A pak se tlak uvolnil. Chvilku nic. A zase ten jemný tlak a její vzdychnutí. To se několikrát opakovalo.
A pak jsem najednou ucítil pevné sevření a ten tlak obepnul celý můj penis. Pochopil jsem, že jsem v ní. Ale skoro nic jsem necítil!
Zato ona zjevně cítila hodně. Její dlouhé táhlé zasténání mě ujistilo, jak moc se jí to líbí. A já jsem jí to chtěl udělat ještě příjemnější a tak jsem špitl:
“Miluju vás”
Dala mi facku.
“Mlč! Neruš mě!”
Nedal jsem se odradit. Nějaký podvědomý hlas (snad opět její rádce?) mi napovídal, že tak mám pokračovat. Proto jsem znovu zopakoval:
“Miluji vás…”
“Mlč! Neřekla jsem ti, že mě nemáš rušit?!!” okřikla mě, vrazila mi další facku, ale přitom se na mě vrušeně zavrtěla.
Věděl jsem, že jsem – že jsme – na správné cestě.
Opakoval jsem svá vyznání lásky a ona mě za ně fackovala, tentokrát mnohem tvrději než prve a čím dál víc se na mě projížděla. Začínala zrychlovat. Vnímal jsem jen tupý těsný tlak svírající mého hříšníka, jinak téměř nic. Místo slasti z penisu mi jsem dostával Aleniny facky a ostrou bolest koksu, který se mi zařezával do zad, rukou a stehen. Škrábal mě, bodal a píchal při každém Alenině pohybu.
“Au,” neudržel jsem se  v jednu chvíli.
Ale to jsem neměl dělat. Vědomí, že mi její uspokojování způsobuje bolest, Alenu rozpálilo ještě víc. Začala na mě vyloženě rajtovat. O to, že mě s každým přírazem vtlačuje hlouběji do hromady toho zatraceného koksu, se vůbec nestarala. Byla neuvěřitelná, naprosto uvolněná a její hekání se změnilo v ničím neomezované výkřiky.
Během chvíle to na ní přišlo, křičela jako posedlá a zaryla mi prsty do obličeje tak hluboko, až jsem se bál, že mi vydloubne oči. A já jsem křičel spolu s ní, abych s ní souzněl a zalíbil se jí.
Když její vrchol odezněl, rychle se vyvlékla z mého stále tvrdého podvázaného kolíku, zhroutila se na mě a odpočívala. Po chvíli se trochu probrala a začala mi šeptat zvláštní věci.
“Nenávidím, jak si necháš všechno líbit. Umlátila bych tě za to. Ale líbí se mi to. Strašně. Porušila jsem kvuli tobě všechny zásady.”
Zaryla mi nehty do tváře.
“Za to mi zaplatíš. Hodně brzo a bude tě to bolet.”
Nalepila svou pusu na moji, jako by mě chtěla sníst.
“Moc, moc bolet,” dodala, když se odlepila.
Pak ruku pomalu sunula po hrudi, nahmátla moje naběhlá varlata a sevřela je v pěsti tak pevně, až jsem vykřikl bolestí.
“Takhle,” zamrouskala zlovolně, “a nebo ještě víc.”
Držela mé koule sevřené snad minutu, během níž jsem bolestí vzlykal a povolila, až kdy jsem regulérně začínal brečet. Pak teprve svou ruku posunula zpět nahoru až k mým ústům. Nos nasál směs pachů… mých varlat s vůní pleťového krému.
“Polib mou vznešenou ruku,” rozkázala něžně, ale přísně.
Podvolil jsem se a ruce, která mě ještě před pár vteřinami mučila, věnoval oddaný dlouhý polibek.
Pak se mi s ní Alena opřela o obličej, zvedla se a bez jediného slova vyšla ze sklepa ven.

Sklep byl rázem strašidelně prázdný a slabý svit žárovky tento pocit jen umocňoval. A mně se v hlavě rojily myšlenky… Ne, nebyl to sen, vždyť mě ještě všechno bolí… Ještě cítím její vůně… Ještě mám svázané ruce…
Pomalu a namáhavě jsem se sesunul z hromady dolů na kolena, z nichž se mi konečně podařilo vstát.
Měl jsem úplně dřevěné nohy a hned jsem málem znovu upadl – chytit jsem se kvuli svázaným rukám ničeho nemohl. Ale nakonec jsem s sebou bouchl o futra, opřel se a poté, co se nohy trochu vzpamatovaly, vyvrávoral ven.
V domě jsem chvíli hledal Alenu, až jsem ji našel v koupelně. Seděla na vaně a prohlížela si své nohy.
“To je dost, že jdeš,” uvítala mě, “mám kolena celý poškrábaný. Kvuli tobě!”
Co jsem na tohle mohl odpovědět? Zvolil jsem nejbezpečnější pokorný tón.
“Ehhh, bolí to? Můžu to nějak napravit?”
To jsem prosím říkal s rozškrábanými zády, i přes znecitlivění bolavějícím penisem a varlaty a s rukama bolestivě svázanýma za zády, podvázaný, špinavý a ponížený!
“Omýt, ošetřit a natřít krémem,” odsekla.
Ona se mi vysmívá? Vždyť přece vidí, že mám ruce svázané za zády!
“Aleno prosím… Takhle přece nemůžu,” otáčím se a ukazuji svázané ruce.
“To asi ne, viď,” usmála se pobaveně, “tak pojď blíž”.
Nacouval jsem k ní a ona mi ruce konečně rozvázala. Volný konec punčošky spadl na zem. Ruce si opět začaly užívat volnosti, ale nejcitlivější partie trpěly stále stejně.
Ale i v tom utrápeném stavu jsem si před ní klekl, do lavoru natočil teplou vodu, vzal mýdlo a co nejšetrněji jí umyl nohy. Musím přiznat, že mě přitom hladila ve vlasech a štěstí, které jsem při této službě pociťoval, převyšovalo většinu věcí, které jsem kdy v životě zažil.
Pak mi sdělila, kde najít krém a stejně něžně jsem jí ošetřil kolena.
“Hodnej,” řekla, když jsem skončil, “tím jsme pro dnešek skončili. Nechci, abys mě teď už rušil. Mám ještě hodně práce.”
Teď, v tak krásnou chvíli, to chce přerušit? Opravdu? Připadá mi to nespravedlivé.
“Mám teď odejít…?”
“Jo, jdi domu, nerozuměl jsi? Udělal jsi, co jsem potřebovala. Oceňuju to. Ale teď mám spoustu práce.”
Jak může být tak cynická a právě teď mě poslat pryč? Pomalu a neochotně se zvedám a teď to jsem já, kdo nechce uvěřit, že končíme.
“Já jsem myslel, že vy – královna – a já – princ…”, soukám ze sebe.
“Ráda tě uvidím, to jsem ti přece řekla. Moc ráda, jestli to chceš slyšet takhle. Ale teď už tě mám dost.”
Zbývá mi jiná možnost, než se podřídit? “Samozřejmě, že ne”, připomíná mi ten lump mezi nohama. A tak se trochu probírám a ptám se:
“Tak já teď pojedu domů…
“Jo. Na papírek v předsíni u telefonu mi napiš svoje číslo.”
Těžko se popisuje, v jakých mátohách jsem uposlechl jejího rozkazu, oblékl se a nachystal k odchodu. Myslím, že se v takových situacích užívá fráze “bylo to jak ve snu”, ale tady ani ta nevystihuje moje pocity. Představte si, že se opilí, zamilovaní a k smrti unavení ve čtyři ráno potácíte z baru domů. Asi tak “mimo” jsem byl. A může se mi někdo divit?
Opravdu měla ještě staromilsky zavedenou pevnou linku v předsíni. Už oblečený, podvázaný jsem škrábal do bločku v předsíni svoje číslo a bylo mi nevyslovitelně smutno. I přes bolest, ponížení a utrpení, které mi dopřála, jsem také zažil blízkost, s níž nelze srovnat nic, co jsem dosud zažil.
Dopsal jsem číslo a měl se smutně odchodu. Vtom vrzly dveře a v nich se zjevila Ona. Přišla! Přišla se se mnou rozloučit! Má láska, má královna!
Samovolně jsem k ní přiběhl, chtěl jsem kleknout a vděčně líbat její nohy, ruce, cokoliv.
Ale ona mě opět překvapila.
Nenechala mě kleknout, jemným, ale zřetelným pohybem paží mě zvedla nahoru ke své krásné tváři, a políbila mě dlouhatánským, nekonečným polibkem. Odlepila se a vážně vydechla:
“Lásko moje. Přece víš, že ti zavolám.”
Pak mě znovu, krásně a dlouze políbila, otočila se a odešla.

A já vraceje se domů naprosto beznadějně zamilovaný, jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, co jsem zažil a na její jméno.

Aleno…

Autor: pleasepleaseme
Zdroj: forum.cudnost.cz

Advertisements